|
|
Berlin březen 2004Opět jsme se zúčastnili turnajíku v Berlíně. Píše o tom Grammy..
Od východu na západ, každý může fotbal hrát
Březen, za kamna vlezem. Vždyť není divu, venku ještě řádila zima se svými občasnými sněhovými přeháňkami. Jenže my kluci otrlí jsme vyrazili na druhý ročník fotbalového trnaje East-West do Berlína. West proto, že tam bylo 18 týmů ze "západu" (Hamburk, Osnabrück, Mnichov, několikrát Berlín, ale taky Kodaň, Londýn nebo New York), a East protože (my) kluci z "východu" postavili dva české (respektive československé) týmy.
Nebudu Vás dlouho napínat s výsledky. Tým dvě skončil zcela poslední, když vstřelil za šest zápasů jediný gól a dostal v průměru 3 branky na zápas. Ten průměr tři na zápas vím přesně, protože jsem v té bráně stál. Ale moje chyba to nebyla, branky byly totiž oproti loňsku o tři metry širší. To aby prý padalo víc gólů. První tým, se jménem Sedm bobrů, ale pracovním názvem All-star, rozehrál svoji skupinu dobře, dvakrát vyhrál a vypadalo to, že letos bude patřit mezi favority, asi jako česká reprezentace na Euru v Portugalsku. Pak ale přišly těsné porážky a konečné 13. místo. I tak je to úctyhodný výkon a dosud nejlepší umístění.
Tím bychom měli za sebou fotbal jako takový a teď ještě pár slov o tom dalším. East-West je sice fotbalový trunaj, ale jeho významnou a pro někoho i důležitější složkou je poznávání. Nejen kultury a města, ale hlavně lidí - gayů i negayů, známých i cizích. K seznámení byla příležitost už při hromadné cestě vlakem z Prahy do Berlína. Jedinou skvrnkou této cesty plné smíchu a konverzace (a pro někoho i 30 minutových telefonátů) byl ranní sraz, na který někteří přišli jen tak tak a jiní (což je horší) nepřišli vůbec, aniž by cokoliv řekli. Marek z této nezodpovědnosti málem zkolaboval, protože už to je přecejen postarší pán. Ovšem jeho organizační schopnosti (jako i fotbalový um) jsou bravurní, za což mu patří dík.
Berlínské setkání s našimi ubytovateli bylo příjemné, nejen proto, že na nás byli všichni moc milí, ale také proto, že zápis k turnaji se odehrál v příjemné moderní kavárně Guppi s jejím diskotékovým patrem. Většinou jsme se tam příliš dlouho nezdrželi, protože pořádný spánek, individuální taktická příprava, abstinence od sexu a meditace byla zárukou zítřejšího sportovního úspěchu. Pokud někomu poslední a 13. místo nepřijde jako úspěch, pak vězte, že úspěch vůbec je, že jsme vstali, dorazili do krásné nové betonové Max-Schmeling-Halle a odehráli všechny zápasy, aniž by kdokoliv z nás přišel k většímu zranění, vyplivl plíce, zlámal si nohy, přizabil protihráče a ze všeho nejvíce, byl schopný kopnout do míče, když se k němu zakutálel, tím správným směrem.
Po skončení sobotního turnaje (který trval od 9 ráno do 6 večer) se v nás projevila ještě sportovnější vloha, než je správné kopání do míče a běhání po hřišti. Ta vloha se jmenuje týmová spolupráce nebo obětování se pro tým, a tak jsme se všichni obětavě společně odpotáceli do nejbližší "knajpy" (vlastně restaurace) a dali si týmově do sosáku. Bylo to třeba, protože večer měl být ještě dlouhý. Čekala na nás večerní až noční (a pro někoho brzce ranní) party v berlínském sklepním klubu Schwuz, který se skvěl dvěma parkety, každým s jiným DJ-em, a jednou místností chill-outovou, kde se dalo za příjemné meditativní hudby lenošit na koženkových polštářích a pozorovat na zdech projekci významných německých fotbalistů nedávné minulosti. Kdo se chtěl levně opít, mohl si za asistence dlouhovlasé, dlouhonohé slečny s penisem zastřílet molitanovým míčem na desku s výřezy. Za správnou trefu dostal panáka.
A jak to bylo v neděli? To přesně nevím, povinnosti mě v 9 ráno odvály do nedalekého Lipska, ale na ostatní kluky, po krátkém spánku, čekal/a brunch, čili snídaňoběd a procházka po zbylých památkách jak východního tak západního Berlína. Počasí bylo nakonec vlídné, i když jemný mráz zalézal do škvír v oblečení, slunce osvítilo město nad Sprévou, rozehřálo naše bojovná sportovní duše plná nových zážitků, popřálo krásný den a šťastnou cestu domů, směr Praha - Hlavní nádraží.
Grammy
|
|
|
