Norimberk 22.-24.9.06

Pátek 22. 10. 2006 byl výzvou. Pro ty, kteří to s míčem uměli, výzvou k vítězství, anebo alespoň k pokusu o ně, a pro ty ostatní výzvou ve všelijakých dalších myslitelných směrech... (pak dále píše Ludvík)

... Mezi ty ostatní se počítám i já sám. Takže jsem nepropadal panice, když se hlasovalo o tom, jakýže druh jízdenky bude zakoupen [přičemž jedna z variant bylo podstoupení nebezpečí vyhození z vlaku z důvodu neplatné jízdenky (tato varianta zvítězila)], smířil jsem s představou, že někdo asi bude muset spát v norimberském městském parku, protože jeden z poskytovatelů ubytování „přestal komunikovat“ a také jsem se nedivil, když odjezd z Prahy byl ve znamení jízdy v ústrety vlaku, v němž jsme měli sedět.

Ale nebyli by to správní kluci (a chlapi), kdyby se nedokázali s takovými výzvami náležitě vyrovnat. Obsazení vlakových kupé probíhalo v pořádku a bez větších ztrát. Ty utrpěly pouze ti cestující, kteří se zdráhali opustit svá místa v náš prospěch. Takové vítězství se začalo pak oslavovat konzumací různých potravin a tekutin (nápojů, alespoň co jsem já zaznamenal), a byl to jen Marek, který zkoumal jejich obsah alkoholu s tím, že vyjádřil obavu nad svojí goliášskou schopností vynášet z vlaku všechny společensky unavené, jež nebudou schopni se v důsledku alkoholové opojenosti pohybovat vlastními silami. A aby této nahlas vyřčené úvaze dodal vážnosti, sám zkontroloval chuť „Jelcinových slz“. Na řadu přišel i hazard, neboť řádně posilněn dodal si Marek odvahy a vytáhl karty. Jeho hra v „Kupky“ (možná „Pakúpky“) nám doslova učarovala. Vydrželi jsme pod jejím taktem až do samotného cíle. Byvše očekáváni na perónu zástupci organizátorů, vydali jsme se pod jejich vedením až k registračnímu místu (určené k registraci týmů a sportovců) – hospůdce ve čtvrti určené těm, kteří nás přitahují. Jako startovné jsme obdrželi „turistický“ balíček obsahující důležité praktické věci … mapy, tužku, gumové medvídky, kupóny … a samozřejmě bezpečnostní „pomůcku“ pro noční norimberský život.

Aniž bychom se nějak dlouze rozmýšleli, vedeni úvahou, že sobotní klání si vyžádá své penzum energie, rozešli jsme se každý do příbytků svých ubytovatelů. Na někoho pak ráno čekalo překvapení, když se v bytě nacházela asi desítka „našich“ zápasníků (wrestlers), kteří už snídali.

Rozhodopádně den byl od počátku slunečný, bez mráčku na obloze, hustý fotbalový trávník pomalu vysychal od ranní rosy. Fotbalisti měli celkem 4 mužstva, kromě dvou z Česka (označení "z Prahy" je nepřesné, stejně tak "z Čech") byli přítomni fotbalisti ze Stuttgartu a místní z Norimberka. Pravděpodobnost nějaké naší výhry tedy nějaká byla a tu jsme umocnili tím, že jsme jeden tým složili z těch „lepších“ (Prag I.) a druhý z toho zbytku (Prag II.).

Po úvodních zápasech se ukázalo, že Prag II. si vede lépe a že bude-li ve vzájemném zápase dosaženo remízy, anebo výhry Prag I. nejvýše 3:0, pak budou oba týmy ve finále. Tento poznatek nám sdělil Dušan, viditelně rozechvělý představou, že i on by mohl být ve finále, a proto nás nabádal „ke spolupráci“. Jakže taková spolupráce pak dopadla, netřeba příliš rozebírat, když Dušan, Marek a Bořek (a ještě někdo???), nemoha si pomoci, neustále trápili vypůjčeného německého brankáře a umisťovali za jeho záda jednu branku za druhou. Myslím, že Mirek Dušín by rozhodně nemlčel. Je ale fakt, že takto nemohlo být žádnému z českých týmů vytýkáno, že „hraje na jistotu“. Prag II. prohrálo s týmem Prag I. statečně 0:4.

Takže Prag I. si pak skutečně (ve finále se Stuttgartem) prvenství vybojovalo (velkou zásluhu na tom má Honza, který perfektně chytal a tu a tam řval na německé útočníky), ale Prag II. bohužel nezopakovalo svůj výkon a v důsledku další prohry si zajistilo čtvrté místo.

Odměnou celého dne nebyly jen společné sprchy, jak se nezúčastněný může mylně domnívat, ale zejména prostá radost z pohybu, sportovní duch (nikdo neměl takovou fandící lavičku jako Češi) a konečně drobná zpestření, jako návštěva místostarosty s tiskem a televizním štábem (moderováno profesionálním, perfektně vyzývavě oblečeným dvoumetrovým transvestitou),

rozhovory se spoluhráči různých jazykových oblastí, ale koneckonců – i jen samotné pozorování hry a hráčů mělo svůj půvab (oblíbení v tomto směru byli štutgartská „třináctka“ a norimberská „sedmička“).

Sobotní večer, začínající srazem u Opernhausu, a přesunem do nedalekého Estragonu (restaurace, kde pracují a jejíž výtežek je součástí projektu AIDS-Hilfe) začal obžerstvím. Jinak se to nazvat nedá. Číšník, poté, co mu Jirka položil dotazy směřující k objemu masa ve vybraných jídlech (aby se český masožravec mohl správně rozhodnout), pak přinášel jeden chod za druhým (včetně přídavků), a po skončení tohoto labužnického zážitku bylo na mnohých vidět, s jakými obtížemi se zvedají od stolu. Štěstí bylo, že na další bod programu – diskotéku – jsme to měli půl hodiny pěšky, takže jsme stačili vytrávit. V okrajové části Norimberka menší tovární hala „Hirsch“ skrývala poměrně příjemnou hudební baštu. V té nejprve proběhlo vyhlášení vítězů i všech ostatních disciplín (plavání, badminton, zápas, qaudro-ball, tanec, ping-pong, …) a pak se večer rozjel ve znamení rytmického tělesného pohybu. Ti, kdož odcházeli kolem jedné ráno, celkem uznale okomentovávali frontu čekajících návštěvníků před vchodem, kteří netrpělivě čekali až si koupí vstupenku, a …

Neděle byla ve znamení turistiky. Ivoš nás provedl Norimberkem, navštívili jsme místní nikdy nedobytý hrad (die Burg wurde nie eingenommen, Marku), tržiště i nějaké fórum setkávání kultur na radnici, kde se někteří zdarma napili a najedli … přičemž jsme se tu a tam potkávali s jinými německými „účastníky zájezdu“.

Uvolněná nálada začala nabírat obrátky ve vlaku, kdy jsme se všichni vešli do jednoho kupé a one-man show v podání Dušanově nás totálně přesvědčila o tom, že Donutil je vedle něj naprostý nýmand. Od té doby si začínám tajně přát, abych se stal pošťákem (většina z veselých příhod pocházela právě ze zkušeností z tohoto povolání).

Nevím, jak pro ostatní, ale pro mě byl tenhle víkend tak osvěžující, že bych musel v paměti moc pátrat, abych našel něco, co by se mu vyrovnalo. Prostě hlavně legrace a dobrá nálada. Takže díky organizátorům a Markovi, kteří to mají všechno na svědomí (a k dobru).

Ludvík (14)